Jak je na tom Česko co se týče cirkularity materiálů a zavádění principů cirkulární ekonomiky ve srovnání s dalšími státy?
Česko je v cirkularitě materiálů ve srovnání s EU lehce nadprůměrné. Podle Eurostatu byla v roce 2024 cirkularita (konkrétně míra využití cirkulárních surovin; Circular Material Use Rate; CMUR) v EU 12,2 %, zatímco ČR se dostala až na 14,8 %. Zároveň patříme mezi země, které od roku 2015 udělaly v cirkularitě výrazný posun. To ale není důvod „usnout na vavřínech“, množství odpadů u nás totiž dále roste. Český statistický úřad uvádí za rok 2024 produkci 40,2 milionů tun odpadu, což znamená meziroční nárůst o 6 %.
Proč množství odpadu stále roste?
Hlavní problém je, že se stále soustředíme spíš na konec řetězce (třídění–recyklace–spalování–skládky) než na prevenci a opětovné použití, které rozhodují o tom, jestli odpadu bude opravdu ubývat. V některých tocích jsme silnější: například u recyklace obalových odpadů a účinnosti separace, ale v jiných nám „ujíždí vlak“. Typicky vidíme problém u komunálního odpadu kvůli stále vysokému skládkování a také u stavebních a demoličních odpadů, které výrazně táhnou celkové objemy a kde se často uplatňuje spíš nízkohodnotové využití, jakým je zasypávání, než skutečná cirkularita.
„Hlavní problém je, že se stále soustředíme spíš na konec řetězce než na prevenci a opětovné použití, které rozhodují o tom, jestli odpadu bude opravdu ubývat.“
Celkově tedy Česko dělá pokrok a některé cíle plní nebo se k nim blíží, ale komplexní přístup k cirkulární ekonomice – s důrazem na konec skládkování, prevenci vzniku odpadu, reuse a cirkulární obchodní modely i na „druhý krok“ po třídění (kapacity a poptávka po recyklátech) – nám stále chybí.
V letošním roce představí Evropská komise tzv. Zákon o cirkulární ekonomice, který slibuje výrazně vyšší ekonomický systémový přístup k cirkularitě napříč všemi státy. Jaké principy nebo konkrétní nástroje by podle vás v tomto zákoně neměly chybět?
Do Zákona o cirkulární ekonomice (Circular Economy Act, CEA) bude zasazen ambiciózní cíl zdvojnásobit míru využití cirkulárních surovin (CMUR) na 24% do roku 2030, proto musí rychle vytvořit i tržní prostředí, kde se cirkularita firmám ekonomicky vyplatí. CEA by měl například umožnit plynulý přeshraniční pohyb odpadů a recyklátů prostřednictvím harmonizace postupů a zavedení celoevropských kritérií pro konec odpadového režimu klíčových toků odpadů. Současně by měl podporovat zvýšené investice do moderních kapacit a infrastruktury pro opětovné použití a recyklaci, včetně vytváření tzn. „nadregionálních center pro cirkularitu” v oblastech s vyšší průmyslovou poptávkou.
Jen zvýšená a kvalitnější recyklace však nestačí. CEA musí také posílit hierarchii nakládání s odpady tím, že jasně upřednostní prevenci vzniku odpadů, ekodesign a přípravu k opětovnému použití a opravám. Klíčovým nástrojem jsou v tomto směru moderní a harmonizované EPR systémy (systémy rozšířené odpovědnosti výrobce).
Na straně poptávky by pravidla pro veřejné zakázky měla vytvořit jasnou poptávku po cirkulárních výrobcích a službách zavedením povinných minimálních kritérií na trvanlivost, opravitelnost a obsah recyklovaných materiálů. Celý systém bude přitom záviset na harmonizovaných, transparentních a digitálních tocích dat v průběhu životního cyklu výrobků a materiálů. V konečném důsledku by CEA měl také zavést opatření k řešení a snížení nadměrné materiálové spotřeby v EU prostřednictvím cirkulárních obchodních modelů.
Cirkulární veřejné zakázky jsou nutnou podmínkou pro nastartování trhu s recykláty
Jak tedy reálně a v relativně krátkém čase rozhýbat trh a samotné firmy?
Pokud má Circular Economy Act opravdu rozhýbat trh i chování firem, musí udělat z cirkularity ekonomicky výhodnou volbu, ne jen „správnou věc“. Dnes totiž často platí opak: primární suroviny bývají levnější a snadněji dosažitelné než recykláty, část hodnotných materiálů končí ve spalovnách nebo na skládkách a prevence se do praxe prosazuje pomalu. CEA proto potřebuje kombinaci pravidel, která současně vytvoří poptávku po druhotných surovinách, usnadní jejich kvalitní výrobu a obchodování a posílí prevence, opravy a opětovné použití.
Bez poptávky a trhu pro recykláty se nic nerozjede. CEA by měl zavést nástroje, které udělají z recyklovaných materiálů „standardní volbu“: povinné/rozumně nastavené minimální podíly recyklátu v klíčových výrobcích, a hlavně cirkulární veřejné zakázky, aby existoval stabilní odbyt a firmy měly jistotu investic. A tady stát a obce jako velký odběratel hraje zásadní roli.
Můžete dát příklady, jaká konkrétní opatření by měl CEA navrhovat?
Jasnou prioritou musí být prevence, opravy a opětovné použití, tedy hierarchie odpadů v praxi. Nestačí „jen zlepšit recyklaci“ – CEA by měl posílit kroky před tím, než se výrobek stane odpadem: ekodesign (výrobky, které vydrží, jdou opravit, rozebrat), přípravu k opětovnému použití a opravárenství. To je jediná cesta, jak snížit materiálovou stopu, ne jen lépe zpracovat to, co vyhodíme.
Moderní systémy rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) s eko-modulací: „kdo uvádí na trh horší výrobek, platí víc“. EPR funguje tak, že výrobci financují sběr a zpracování výrobků/obalů po použití; CEA by měl proto tlačit na harmonizaci a kvalitu EPR napříč EU a hlavně na eko-modulaci poplatků – tedy aby poplatky zohledňovaly opravitelnost, recyklovatelnost, obsah recyklátu nebo opakované použití.
„Druhý krok“ po třídění: přeshraniční toky odpadu a jasná pravidla, kdy odpad přestává být odpadem. Aby sekundární suroviny mohly volněji proudit a recyklace fungovala, CEA by měl zjednodušit a sjednotit pravidla pro přeshraniční pohyb odpadů/recyklátů a nastavit celoevropská end-of-waste kritéria. To jsou kritéria, kdy materiál po úpravě už není odpadem, ale zbožím/surovinou. Do toho zapadá i nové nařízení o přepravě odpadů, které zpřísňuje dohled a zároveň má zmodernizovat systém (díky digitálním datům a jasnějším pravidlům).
„Chceme v podstatě vytvořit jednotný evropský trh druhotných surovin a jasná pravidla pro definici i toky surovin jsou proto zásadní.“
Data a transparentnost: bez nich nebude důvěra ani investice. Trh potřebuje srovnatelná data o materiálech, kvalitě a stopách – CEA by měl stavět na harmonizovaných digitálních datech v životním cyklu výrobků, například zavést digitální produktové pasy tam, kde dávají smysl, aby se dalo ověřit, co je skutečně recyklované/opravené/repasované, a aby recykláty nebyly vnímané jako „riziková“ alternativa.
Jaký dopad budou mít tato nová pravidla na české firmy – zejména z pohledu nákladů, inovací a konkurenceschopnosti?
Pokud bude dobře navržený a ambiciózní, přinese CEA českým firmám řadu výhod, včetně posílení inovací v oblasti cirkulárních výrobků a obchodních modelů, moderní recyklační infrastruktury, vyšší surovinové bezpečnosti i transparentnosti a efektivity dodavatelských řetězců. To vše umožní podstatně snížit spotřebu primárních materiálů, výrobní náklady i uhlíkovou stopu firem v rámci Scope 3.
„Dobře navržený zákon CEA může i českým firmám zajistit lepší surovinovou bezpečnost.“
Pokud však bude CEA jen pokračování současného stavu s drobnými vylepšeními, riskujeme i nadále nedostatek pobídek a transparentních dat pro podporu cirkulárního designu a efektivní správu materiálů, nefunkční trhy s recyklovanými materiály, nepředvídatelné investiční prostředí, rostoucí rizika v dodavatelském řetězci a samozřejmě i další nárůst environmentálních nákladů.
Co dalšího by letos nemělo uniknout pozornosti firem?
CEA je sice zásadní legislativní iniciativa, ale rozhodně ne jediná. Souvisí s řadou již přijatých nebo připravovaných evropských iniciativ v oblasti cirkulární ekonomiky. Z pohledu administrativní zátěže na firmy bude proto klíčová jeho úzká koordinace s dalšími předpisy na ekodesign výrobků (ESPR), obaly (PPWR), stavební výrobky (CPR), vozidla (ELVR), průmyslové výrobky (IAA), veřejné zakázky (PPD) a další.
České firmy by měly tyto iniciativy pozorně sledovat a aktivně se zapojit do veřejných konzultací a připomínkových řízení. Nařízení o ekodesignu, stavebních výrobcích a obalech jsou přitom už v platnosti. Stále se připravují tzv. prováděcí akty, ale je potřeba se na nové požadavky připravovat už teď, jak z pohledu designu a parametrů výrobků, tak i nastavení sběru a správu potřebných dat.
V této souvislosti realizujeme s partnery Czech BCSD a VUT Brno projekt Ready-4-Ecodesign, který se zaměřuje právě na vytvoření návodů a nástrojů, které pomohou zejména malým a středním podnikům orientovat se v požadavcích nové cirkulární legislativy.
A nějaké tipy jak se na to vše prakticky připravit? Co mohou firmy udělat už teď?
Doporučil bych firmám, především těm výrobním, začít následujícími kroky:
- Udělat si „materiálovou mapu“ – z čeho je produkt a obal, kolik materiálu skutečně spotřebuji, kde vzniká odpad a ztráty, které materiály jsou rizikové (cena, dostupnost, regulace).
- Začít s cirkulárním designem u top výrobků – zjednodušit materiály (monomateriály), zvýšit opravitelnost a demontovatelnost, omezit zbytečné obaly; hledat, kde lze přejít na opakované použití.
- Zajistit si recykláty „dopředu“ – navázat dlouhodobé kontrakty s dodavateli recyklovaných materiálů, testovat kvalitu a stabilitu dodávek; bez poptávky a smluv se kapacity nebudou stavět.
- Dát dohromady data – systém pro sběr dat o materiálech, původu, složení a stopách (včetně dodavatelů), aby firma zvládla požadavky na transparentnost a prokazování (a nebyla zaskočena „na poslední chvíli“).
- Piloty cirkulárních modelů – servis/opravy, zpětný odběr, „produkt jako služba“, repasování; začít v malé škále na jednom segmentu a rychle vyhodnocovat.
- Práce s nákupem a veřejnými zakázkami – kdo dodává státu či velkým odběratelům, měl by se připravit na minimální požadavky na trvanlivost, opravitelnost a recyklovaný obsah – to bude konkurenční výhoda, ne jen compliance.
Benjamin Hague je vedoucím výzkumného „think tanku“ v Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN) v Praze. V INCIEN je zodpovědný za programy související s ekonomickým a technologickým výzkumem, analýzou politik a propagací osvědčených mezinárodních postupů v oblasti cirkulární ekonomiky v českém národním a středoevropském regionálním kontextu. Mezi současná prioritní témata patří těžký průmysl a výroba, budovy a stavebnictví, cirkulární bioekonomika a jejich propojení s globálními megatrendy a politickou agendou EU – změnou klimatu, dekarbonizací, biodiverzitou, digitalizací a inovacemi. V současné době spolupracuje se svým týmem na několika projektech týkajících se nízkoemisních materiálů (dřevo, ocel, beton), cirkulárního stavebnictví a zelených veřejných zakázek za podpory Evropské klimatické nadace (European Climate Foundation), European Environmental Bureau (EEB), fondu Built by Nature a jako partner projektu Circular DigiBuild (v rámci programu EU Interreg Danube) o digitalizaci cirkulárních postupů ve stavebnictví.