Oblast nefinančního reportingu v Evropské unii prošla v uplynulém roce zásadní změnou. Legislativní balíček Omnibus, který byl finálně přijat na začátku letošního roku, výrazně upravil rozsah povinného reportování podle směrnice CSRD. Nově dopadá pouze na společnosti s více než 1 000 zaměstnanci a obratem nad 450 milionů eur, v Česku by se tak mělo jednat o desítky firem.
Omnibus přivítaly podle studie tři čtvrtiny firem
Cílem je snížit administrativní zátěž a zvýšit konkurenceschopnost evropských firem. Podle studie Připravenost podniků na směrnici CSRD, kterou vypracovalo České vysoké učení technické a Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, vnímá 79 % respondentů tyto změny pozitivně nebo neutrálně. Část trhu, která ale již věnovala přípravě na reporting kapacity a finance, vnímá změny jako riziko zmařených investic.
Zároveň se ale mění logika celého systému. Menší podniky sice z povinného reportování vypadají, téma udržitelnosti pro ně však nekončí. EU zavádí dobrovolné standardy VSME, které mají sloužit jako ochranný rámec pro malé a střední podniky v dodavatelských řetězcích. Velké firmy již nemohou po svých partnerech vyžadovat data nad rámec těchto standardů. Udržitelnost se tak z čistě regulačního tématu mění na otázku strategické relevance.
Nejistota kolem nákladů: třetina firem tápe kolik je reporting bude stát
Jedním z nejzajímavějších zjištění studie je vysoká míra nejistoty v oblasti finančního plánování. Celých 32 % respondentů nedokáže s jistotou odhadnout náklady spojené s nefinančním reportingem. Polovina dotázaných přitom očekává roční výdaje na reporting nižší než 500 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že vzorek tvoří převážně velké průmyslové podniky, může jít spíše o optimistický odhad. Reporting podle ESRS totiž neznamená jen sestavení zprávy, ale úpravu procesů, sběr a validaci dat, práci s dodavatelským řetězcem či auditní připravenost.
Nejasnosti kolem nákladů úzce souvisejí se skutečností, že mnoho firem stále nemá přesnou představu o hloubce datových požadavků ani o procesních změnách, které by měly být připraveny zavést. „V praxi vidíme, že firmy často podceňují dvě věci: rozsah změn a časovou náročnost. ESRS není jen o sestavení reportu, ale o zavedení procesů, které umožní data sbírat, ověřovat a řídit. To v realitě znamená rozsáhlejší změny směřující ke kvalitnější evidenci podstatných informací a pak narovnání oblastí s materiálním dopadem – úpravu systémů pro přesný sběr dat, zásah do governance, IT systémů, práci s dodavateli i interní odpovědnost,“ popisuje jedna z autorek studie Jaroslava Blažková.
Organizace, které očekávají nízké náklady, většinou vycházejí z představy, že půjde o jednorázový projekt. Realita je spíše opačná – jde o dlouhodobou transformaci, která se dotkne celé firmy. „Náklady se navíc neprojeví jen finančně, ale i kapacitně: firmy budou potřebovat nové kompetence, robustnější data a jasně nastavené procesy. Pro většinu firem půjde o investici, která se ale vrátí v podobě lepšího řízení rizik, efektivnějších procesů a vyšší důvěry investorů,“ dodává Blažková.
Českému ESG reportingu stále kraluje Excel a tužka
Digitální transformace je v českém byznysu často skloňovaným pojmem, realita ESG reportingu je však výrazně méně pokročilá. Podle studie firmy při jeho zpracování nejčastěji závisí na programu Excel nebo manuálním zpracování dat. Specializovaný ESG software se podle četnosti využití ve firmách objevuje až na třetím místě a plná integrace do informačních systémů je spíše výjimkou. Tento přístup s sebou nese rizika – zejména z hlediska auditovatelnosti, sledování historie změn a chybovosti dat.
Největší bariéra? Data od partnerů
Významnou překážkou zůstává sběr dat z hodnotového řetězce, zejména v oblasti emisí ve Scope 3. Respondenti uvádějí jako hlavní problém nedostupnost relevantních dat od partnerů. Právě zde může sehrát klíčovou roli standardní VSME. Pro velké podniky představuje nástroj, jak získat unifikovaná data od dodavatelů, pro menší firmy pak ochranu před nadměrnými požadavky. Standardizace datových toků se tak jeví jako efektivnější cesta než vytváření vlastních rozsáhlých dotazníků.
Podle Jaroslavy Blažkové je to právě oblast dodavatelských řetězců, která bude pro české firmy v následujícím roce klíčová: „Důvod je jednoduchý: většina environmentálních i sociálních dopadů českých firem vzniká mimo jejich vlastní provoz. Ať už jde o emise, lidská práva nebo oběhovost, klíčová data i rizika leží u dodavatelů. Proto změny v dodavatelském řetězci mohou nejvíce pomoci snižovat negativní dopady. Toto společnosti zjistí (a uvidí na datech) až po změření své uhlíkové stopy ve Scope 3 a při analýze dvojí materiality.“
Firmy si jsou nejvíce jisté v péči o zaměstnance a etice podnikání, cirkularita zůstává na chvostu
Studie zároveň ukazuje, že firmy vykazují nejvyšší jistotu v oblastech péče o zaměstnance a etiky podnikání. Také se často soustředí na praktická opatření s konkrétním dopadem, jako je modernizace či optimalizace výroby. Naopak cirkulární obchodní modely zůstávají spíše na okraji zájmu.
Autoři studie doporučují zaměřit se na tři klíčové oblasti: strategii, kompetence a standardizaci. ESG by nemělo být izolovanou administrativní agendou jednoho oddělení, ale integrovanou součástí řízení firmy. To znamená převést kvalitativní cíle do měřitelných KPI, propojit je s odměňováním a zapojit oddělení napříč financemi, nákupy a výrobou.
Bez kvalitních dat hrozí riziko greenwashingu. Bez interních kompetencí zase závislost na externích poradcích. A bez standardizace nebude možné efektivně řídit hodnotový řetězec.
ESG aktivity netáhne tlak vlastníků, ale snaha udržet obchodní partnery
Možná nejzásadnějším posunem je změna motivace. Hlavním impulsem pro ESG aktivity podle studie není tlak vlastníků, ale snaha udržet obchodní partnery a otevřít si přístup na nové trhy. Udržitelnost tak přestává být jen otázkou souladu. Pro část firem se stává nástrojem řízení rizik, posilování odolnosti a budování konkurenčních výhod i v situaci, kdy se mění podmínky a poradenské i výrobní firmy propouštěly své ESG manažery. „Myslím, že chybí informace a vzdělání v této oblasti. Dehonestace dekarbonizačních aktivit ze strany současné české vlády k celé atmosféře také nepomáhá. Firmy nechápou, v čem by je ESG mohlo posunout a proč by se touto oblastí měly zabývat. Většinou to vnímají více jako legislativní povinnost než jako systém udržitelného řízení s pozitivními finančními dopady na společnost. Já třeba na ESG nahlížím i jako na chytrý marketingový nástroj značky,“ popisuje Blažková.
Nicméně firmy, které již implementovaly ESG a přijaly tyto principy řízení za své, v aktivitách pokračují. Například i proto, že vědí, že bez zralosti v žebříčcích ESG neobstojí u svých zákazníků. Podle zkušeností Jaroslavy Blažkové konkrétně v oblasti polovodičového průmyslu k žádnému ochlazení zájmu o řízení udržitelnosti nedošlo: „Naopak, své nároky na dodavatele navzdory odloženým povinnostem reportingu a uvolnění opatření stále zvyšují. A toto platí jak u firem z USA, tak z Evropy.“