Jak může průmysl reálně snižovat emise a zůstat konkurenceschopný?
Pro nás jako podnikatele není hlavní otázka, jestli s dekarbonizací souhlasíme nebo nesouhlasíme. Bereme ji jako fakt, se kterým se musíme naučit pracovat. Dekarbonizace je dlouhodobá strategie Evropské unie i jednotlivých států. Podobně jako ceny energií, emisní povolenky nebo další regulace je to realita, která zásadně ovlivňuje podnikání. Dekarbonizace pro nás není ideologická debata. Vznik nových technologií a trhů a s tím i příležitostí stát na nové startovní čáře je realita, na kterou se musí průmysl adaptovat.
Je pravda, že některé věci mohly být nastaveny rozvážněji a více technicky diskutovány. Možná některé cíle byly příliš ambiciózní v čase a Evropa zároveň podcenila otázku energetické bezpečnosti. Dlouhou dobu jsme například zůstávali silně závislí na dovozu ropy a plynu. Vedle ekonomického rozměru má dekarbonizace i velmi konkrétní dopad na kvalitu životního prostředí. Nejde jen o CO₂. Snižování emisí znamená také omezení dalších látek, které zatěžují ovzduší a zdraví lidí.
Výrobky spojené s energetickou transformací dnes tvoří přibližně 1,2 bilionu korun českého exportu ročně, tedy přes pětinu celkového exportu zboží, a tento segment roste téměř třikrát rychleji než zbytek exportu. Transformace není něco, co teprve přijde. Ona už probíhá.
Co do české debaty přináší projekt Druhá ekonomická transformace?
Především data, tedy racionalitu. Například naše Mapa příležitostí analyzuje český export a jeho vazbu na globální technologické změny. Analýza pracuje s detailními daty světového obchodu a identifikuje výrobky spojené s rozvojem clean-tech technologií. To jsou technologie, které používají obnovitelné materiály a energii, snižují emise, odpadní látky a obecně dopady na životní prostředí a zároveň zvyšují provozní výkonnost či efektivitu a zahrnují například komponenty energetických sítí, baterie, zařízení pro obnovitelné zdroje energie, měřicí technologie nebo pokročilé materiály.
Data ukazují velmi zajímavý obrázek české ekonomiky. Výrobky spojené s energetickou transformací dnes tvoří přibližně 1,2 bilionu korun českého exportu ročně, tedy přes pětinu celkového exportu zboží, a tento segment roste téměř třikrát rychleji než zbytek exportu. To znamená, že transformace není něco, co teprve přijde. Ona už probíhá. Český průmysl dnes vyrábí celou řadu komponent a technologií, které jsou součástí globální energetické transformace.
Dá se ale vůbec čelit levným dovozům? Na čem může česká ekonomika stavět?
Evropa nikdy nebude schopná konkurovat zemím jako Čína nebo Indie cenou práce. Naší výhodou musí být technologie, know-how a komplexita výrobků. Zároveň je ale potřeba realisticky říct, že globální soutěž není vždy založená na férových podmínkách. Velkou roli v tom hrají také technické normy a certifikace.
Dnes už vidíme, že některé velké asijské průmyslové skupiny postupně získávají vliv v evropských certifikačních a testovacích společnostech. Pokud by kontrola nad institucemi, které ověřují shodu výrobků s evropskými normami, byla mimo Evropu, může to zásadně ovlivnit fungování trhu. Zajímavé je přitom srovnání s digitální bezpečností. Evropa přijímá přísnou legislativu na ochranu dat a informačních systémů, ale mnohem méně se věnujeme závislostem v materiálových a výrobních řetězcích.
Pokud chceme dlouhodobě udržet stabilní demokratickou společnost, musíme věnovat velkou pozornost kvalitě života v regionech. Lidé tam musí mít práci, perspektivu pro své rodiny a důstojné podmínky pro život.
Kde tedy vidíte největší růstový potenciál pro Česko?
Česká ekonomika má jednu velkou výhodu – silnou průmyslovou tradici a technické vzdělání. Díky tomu máme dobré předpoklady uspět v oblastech, kde se spojuje průmysl a technologie. Velký potenciál vidím například v energetických technologiích, pokročilých materiálech, automatizaci výroby nebo cirkulární ekonomice.
Tyto sektory přitom často vznikají v průmyslových regionech. Právě v regionech žije většina obyvatel země a jejich zkušenost s ekonomickou realitou zásadně ovlivňuje politické směřování státu. Pokud chceme dlouhodobě udržet stabilní demokratickou společnost, musíme věnovat velkou pozornost kvalitě života v regionech. Lidé tam musí mít práci, perspektivu pro své rodiny a důstojné podmínky pro život.
Jak ale udržet pracovní sílu v regionech, když se z nich velká část mladých stěhuje pryč?
Stát musí zajistit základní služby – zdravotní péči, vzdělávání a sociální systém. Regionální politika by měla vytvářet podmínky například pro dostupné bydlení. A především musí existovat kvalitní pracovní příležitosti. Průmysl vytváří nejen pracovní místa ve výrobě, ale i v navazujících službách, logistice nebo vývoji.
Jakou roli hraje právě vývoj ve vaší společnosti?
Ve SPUR dnes rozvíjíme inovace ve třech hlavních oblastech: První je recyklace plastů. Před dvěma lety jsme koupili recyklační společnost v Olomouci a modernizujeme ji tak, aby dosáhla kapacity kolem 30 tisíc tun ročně polypropylenu. Druhým směrem jsou nanomateriály – extrémně jemná polymerní vlákna, která jsou až tisíckrát tenčí než lidský vlas a používají se například ve filtračních technologiích. Třetí oblastí je vývoj materiálu Hardex, což je polypropylenová pěna používaná jako jádro sendvičových panelů. Tyto panely jsou extrémně lehké, pevné a zároveň plně recyklovatelné, protože jsou vyrobené z jednoho druhu materiálu.
Jak vlastně funguje ekonomika recyklace?
Recyklace není jen environmentální téma. Je stále více také otázkou surovinové bezpečnosti průmyslu. Plast je v tomto směru dobrý příklad. Je ale důležité si uvědomit, že plast není jeden materiál, ale celá skupina polymerů s různými vlastnostmi. Velká výhoda plastů je jejich relativně nízká teplota zpracování. Většina se zpracovává při 200–250 °C, zatímco sklo se taví kolem 1500 °C a ocel kolem 1600 °C. Z pohledu energie je tedy recyklace plastů relativně efektivní.
Primární plastová surovina dnes stojí přibližně 25 až 30 korun za kilogram u nejběžnějších typů plastů, jako jsou polypropylen a polyethylen. A právě tato nízká cena primárních surovin je největší ekonomickou překážkou recyklace. Recyklovaný plast totiž nevzniká jen samotným přepracováním materiálu, ale celým řetězcem činností – od sběru přes třídění, praní a drcení až po znovuzpracování do granulátu. Tento proces je organizačně náročnější než výroba primární suroviny v petrochemickém průmyslu a zároveň u něj nelze dosahovat takových úspor z rozsahu, jaké jsou běžné u petrochemických výrob.
Neplatí, že by recyklát byl automaticky drahý?
U zmíněných typů plastů se jeho cena dnes pohybuje zhruba mezi 18 a 30 korunami za kilogram. Problém je jinde: recyklát z mechanické recyklace nikdy nebude mít ve všech parametrech, v čistotě a stabilitě úplně stejné vlastnosti jako primární materiál. To zvyšuje nároky na obsluhu i na technologie v dalším kroku zpracování, ať už jde například o výrobu květináčů, obalů nebo automobilových nárazníků, a ve výsledku to znamená vícenáklady oproti primární surovině. To je navíc potřeba zohlednit už při návrhu výrobku, tedy v rámci ekodesignu a současně je musí přijmout i zákazník. Na PET lahvích je dobře vidět, že to možné je: dnes už nejsou křišťálově transparentní jako dřív, ale protože je v tomto segmentu legislativa jasně nastavená a povinný podíl recyklátu je daný, výrobci i zákazníci se tomu přizpůsobili.
Recyklace nás odděluje od závislosti na fosilních zdrojích, které v Evropě netěžíme – tento efekt se ale neudrží dlouhodobě bez dalších intervencí státu.
Zároveň ale nešlo jen o regulaci. Posun šel ruku v ruce i s finanční podporou místních systémů třídění a sběru, v českém prostředí například prostřednictvím systému EKO-KOM. PET lahve tak dnes představují příklad funkčního modelu, kde se podařilo propojit sběr, zpracování i návrat materiálu zpět do výroby nových obalů. Přitom ale platí, že PET tvoří přibližně jen čtvrtinu objemu plastů ve tříděném sběru, zatímco u ostatních druhů plastů je situace výrazně složitější.
Předpokládám, že americko-izraelský útok na Írán a s tím spojený raketový nárůst cen ropy sektor recyklace plastů výrazně zasahuje právě skrze poptávku po primárních surovinách? Co od něj můžeme čekat?
Krátce poté, co v první polovině března vyletěly ceny ropy, vystřelily i ceny polymerních plastů o 100 a více procent a ti, co nemají vertikálu tak musí za tyto ceny nakupovat. U recyklátů došlo k navýšení maximálně o 10 % spojené s růstem ceny pohonných hmot a recyklátoři nyní nestíhají vyrábět. To ukazuje, že recyklace nás odděluje od závislosti na fosilních zdrojích, které v Evropě netěžíme – tento efekt se ale neudrží dlouhodobě bez dalších intervencí státu.
Je tedy vůbec možné mít skutečně „udržitelný plast“?
Debata o tom, zda je plast udržitelný materiál, je podle mě často postavená na špatně položené otázce. Zkuste si představit moderní společnost bez plastů. Mnoho výrobků by bylo výrazně těžších, dražších nebo energeticky náročnějších na výrobu i transport. Plasty jsou totiž nejen levné, ale především velmi lehké. A právě nízká hmotnost je z hlediska životního prostředí často obrovská výhoda.
Typickým příkladem je automobilový průmysl. Kdyby dnešní auta byla vyráběna pouze z kovů, byla by výrazně těžší, spotřebovala by více energie při výrobě i provozu a jejich ekologická stopa by byla ve výsledku vyšší. Skutečná otázka tedy není, zda plast používat, ale co s ním uděláme po skončení jeho životního cyklu.
Tomáš Dudák stojí v čele SPUR Group, průmyslové skupiny rozvíjející aktivity v plastech, energetice a agro a dlouhodobě propojující byznys se společenskou odpovědností. Skupina staví na vlastním výzkumu a vývoji, inovacích, udržitelnosti a cirkulárních řešeních.