„Dámy a pánové, poprosím vás, abyste se postupně přesunuli k nám…“ zní z prosvětlené konferenční místnosti těsně pod střechou centrály společnosti Kooperativa v Praze. Já se připravuji na několikahodinový zápis. Aniž bych už mohla být ovlivněná jednotlivými řečníky, díky atmosféře akce si živěji než jindy uvědomuji a jsem vděčná, že mě ke svému křeslu a počítači vedle promítacího plátna donášejí zdravé nohy, očima mohu zaostřit na svůj monitor a v uších mi zní šum z místnosti. Naproti mně, z druhé strany plátna, je již v plném nasazení jeden ze dvou přepisovatelů ze sociálního podniku Transkript online a simultánně zaznamenává vše, co dnes během konference zazní. Přepis se okamžitě objevuje na speciální obrazovce.
Úvodního slova se zhošťuje šéfredaktorka portálu Byznys & udržitelnost (dříve CSRD.cz) Kateřina Novotná: „Moc mě těší, že jsme tuto akci po dlouhých přípravách dokázali uvést ke zdárnému vyvrcholení,“ děkuje partnerům konference a v příštím okamžiku ji před plátnem střídá manažer udržitelnosti v pojišťovně Kooperativa a výkonný ředitel Nadace Kooperativy Milan Medek coby hostitel a uvádí příklady, že téma zaměstnávání hendikepovaných představuje něco, v čem se pojišťovna snaží posouvat kupředu: „Máme tady první střípky dobré praxe, důkazem čehož je Vladimír, Lenka a kolegyně Alice – manažerka personálního úseku,“ popisuje a já si všímám, že zmiňovaná trojice sedí hned v první řadě – dva zaměstnanci na vozíku a manažerka, která se o dobrou praxi zapojování hendikepovaných v rámci týmu zasloužila. Dalším „střípkem“ v případě Kooperativy je, jak Milan Medek připomíná, spolupráce s kavárnou Mezi řádky zaměstnávající lidi s hendikepem, která v budově pojišťovny funguje a je přístupná i veřejnosti.
Když firmy odkládají „záchranná křidýlka“
Plynule se tak slova ujímá Jakub Knězů, zakladatel a ředitel skupiny podniků Etincelle, která provozuje nejen řetězec kaváren Mezi řádky, ale také bistra, pekárnu, prádelnu nebo pražírnu kávy. Velmi trefná mi připadá analogie, kterou našel pro spolupráci zaměstnavatelů se sociálními podniky, jako je právě kavárna Mezi řádky: „Vzpomněl jsem si na svého syna, kterému jsme v jednom období říkali ‚král Latex první‘, protože když začínal zkoušet plavat, navlékl si křidýlka, pak přidal vestu a ještě kruh. Takhle šel do vody a nepohnul se z místa jako bójka. Bylo to velmi protektivní řešení té situace, ale plavat se nenaučil. Poměrně rychle pochopil, že je zbytečné být k sobě ochranářský a postupně křidýlka i zbytek začal odkládat. A vy když budete stejně jako Kooperativa před 4 lety odvážní, že začnete spolupracovat s někým, kdo zaměstnává lidi s hendikepem, je to jako odložit křidýlka. Když někoho takového zaměstnáte, bude to jako dát pryč vestu.“
Před začátkem prvního bloku konference ještě dostává prostor empatický projev zmocněnkyně vlády pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové, která nad akcí převzala záštitu. Připomíná, že ačkoli se v Česku v oblasti práv a svobod lidí se zdravotním postižením hodně věcí daří, jednou z oblastí, kde potřebujeme přidat, je právě i podpora rovnosti na trhu práce v oblasti zaměstnávání; aby i zaměstnavatelé rozuměli, které bariéry mohou co nejrychleji odstranit. Přináší ale i další úhel pohledu, proč by všem mělo záležet na dostatečné podpoře zapojení lidí s hendikepem do otevřeného trhu práce: „Podle statistického úřadu 21 % lidí s postižením či zdravotním znevýhodněním žádný hendikep nemělo, když do své současné práce vstupovali. Nikdo nevíme, co nám osud přichystá. V každé chvíli se můžeme ocitnout na druhé straně a budeme potřebovat inkluzivní pracovní prostředí, kde zaměstnavatelé věří v hodnotu diverzity jako znak zdravých týmů.“ Takové pracovní kolektivy podle ní navíc fungují stabilně a dosahují lepších výsledků než ty homogenní.
Ze 400 tisíc hendikepovaných v Česku pracuje v běžných firmách pouze čtvrtina
A vrháme se na první blok sestávající z prezentací a příkladů dobré praxe. Na jeho začátku nás, podle jejích vlastních slov, přichází zasypat daty ředitelka strategické komunikace a advocacy výzkumného ústavu STEM Kateřina Broža, která se zároveň angažuje také v rámci iniciativy Troublegang, o které uslyšíme více později. V české společnosti vládnou ohledně lidí s hendikepem stereotypy, jako že jde zpravidla o lidi na vozíku nebo s těžkým postižením. V Česku žije přes 400 tisíc lidí s nějakým typem zdravotního postižení, přičemž zhruba 175 tisíc z nich pracuje, ale pouze 100 tisíc nachází uplatnění v běžných firmách. Zbytek je zaměstnán na chráněném trhu práce, který by podle většinového názoru měl být spíše přestupní stanicí směrem k běžnému zaměstnání.
Během prezentace se mimo jiné dozvídáme, že lidé s hendikepem podřizují svůj život práci do podobné míry jako lidé bez hendikepu, takže se zaměstnavatelé nemusejí bát, že by se lidé s hendikepem věnovali práci s menším nasazením. „Je možné, že pokud bychom dali příspěvek na zaměstnávání lidí s postižením všem, tak bychom tím povzbudili volný trh práce oproti chráněnému, kde zaměstnavatelé v tuto chvíli nárok na příspěvek mají a na volném ne,“ zmiňuje Kateřina Broža. A jaká opatření považují sami zaměstnanci s hendikepem za nejpodstatnější? „Ta nejdůležitější věc je drobnost – je to zkrácený úvazek, možnost pracovat na dálku a důstojnost v rámci pracovněprávního vztahu,“ uzavírá svou prezentaci Kateřina Broža.
Kolegové s hendikepem přinesli do týmu větší klid
Ani nestihnu zpracovat enormní množství zajímavých dat, a už se pozornost celého sálu v rámci představení prvního příkladu dobré praxe s očekáváním stáčí na manažerku Alici a na zaměstnance Kooperativy Vladimíra a Lenku, kteří do popředí sálu přijíždějí na vozíku. Vladimír se na pracovní pozici dostal skrze Českou asociaci paraplegiků. Alice v odpovědi na to, zda manažeři mají důvod obávat se zaměstnávat hendikepované, nic nelakuje na růžovo: „Standard je říct ‚ne, nemají se čeho obávat‘, ale to by mi nikdo nevěřil. Jde to jen za splnění určitých předpokladů,“ uvádí Alice jako ty klíčové mít jako manažer odvahu, podporu vedení a potřebnou dávku empatie.
Příběhy Lenky a Vladimíra ukazují, že zaměstnávání lidí s hendikepem není jen o splnění kvót, ale především o hledání vyvážené pracovní náplně a vzájemné podpoře. Lenka pracuje na částečný úvazek v HR týmu, kde se postupně zaučuje a přebírá agendu benefitů. Vladimír, který v Kooperativě působí déle, funguje jako její mentor a společně sdílejí jednu pozici. Postoj ostatních v týmu podle slov obou nemůže být lepší: „Já si nemůžu v nejmenším nějak stěžovat. Toto je moje první práce, kdy doopravdy cítím, že jsem přijímána, jak jsem, a že mě vnímají jako spolupracovnici, ne jako někoho, kdo je jiný,“ svěřuje se Lenka. „Jsem tu maximálně spokojený. Přístup je tu skvělý. Chodím do práce beze stresu,“ potvrzuje její slova Vladimír.
Panelisté postupně zmiňují i praktické překážky – od bariér v budově přes složitá schvalování až po technické detaily, jako jsou těžké dveře nebo turnikety. Všechny tyto problémy se však daří postupně překonávat díky ochotě hledat řešení a spolupráci napříč firmou. Manažerka Alice pak dodává ještě jednu zajímavou věc – s příchodem Lenky a Vladimíra nastala změna také v celém týmu: „Nastal větší klid. Když to vztáhnu na sebe, uvědomila jsem si, že některé problémy, které někdy řeším, nejsou podstatné ve srovnání s tím, co řeší Lenka a Vláďa.“ Lenka i Vladimír pak v praxi potvrzují výstupy průzkumu STEM, že lidem s hendikepem opravdu nechybí pracovní nasazení: okamžitě po konci svého panelu odjíždějí, aby pokračovali v práci.
Místo „hendikepovaných“ raději „osoby se specifickými potřebami“
Konference plyne příjemným tempem dále. Sociální iniciativu Troublegang, která pomáhá firmám otevírat dveře lidem s různými typy hendikepů, coby zástupkyně tělesně hendikepovaných publiku přibližuje členka Doris Průšová. „Funguje to tak, že dorazíme do firmy, kde mají zájem zaměstnávat hendikepovaného člověka. Zeptáme se, na jakých pozicích nebo kde by tito lidé měli pracovat, a zkoumáme jak prostředí, tak zázemí i náplň těch jednotlivých pozic,“ popisuje Doris, jak to bude probíhat, pokud si jako firma Troublegang pozvete. Každý člen týmu pak hodnotí pracovní prostředí z pohledu svého hendikepu. Dobrou zprávou je, že se za posledních pět let podle Doris Průšové postoje zaměstnavatelů výrazně posunuly pozitivním směrem: „Lidé už se nad tím zamýšlejí. Před těmi pěti lety mi to přišlo fakt jako tabu. Nikde nechápali, proč by měli zaměstnávat lidi s hendikepem, když už je tu pro ně chráněný trh práce.“
O chvíli později už v popředí sálu nabízí perspektivu zaměstnávání lidí s hendikepem ve státní správě vrchní ředitelka na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV) Kateřina Štěpánková. Ta vyzdvihuje skutečnost, že spousta zdravotně hendikepovaných netrpí tělesnými, ale duševními problémy. „Mně se podařilo v prosinci prosadit asi po patnácti letech zákon o integračním sociálním podniku, kde jsme začali používat slovo ‚osoby se specifickými potřebami‘. A je to důležitá věc, oni nejsou hendikepovaní, oni jen mají specifické potřeby,“ zdůrazňuje Kateřina Štěpánková. Opatření podle ní zahrnují legislativní úpravy umožňující částečné úvazky, slevy na odvodech či větší důraz na individuální potřeby zaměstnanců ve státní správě. Hlavní směr, kterým se chce MPSV ubírat, je nicméně dostávat lidi s hendikepem, kteří jsou toho schopni, z chráněných zaměstnání k zaměstnavatelům. Kateřina Štěpánková pak dochází také ke shodě s publikem v tom, že z pohledu psychiky i jejich ekonomické situace dává větší smysl zapojovat lidi s hendikepem na otevřeném trhu práce.
Následná diskuze s publikem se v tomto případě vyvíjí dost dynamicky – z publika zaznívají jak příklady vlastních zkušeností, tak oponující hlasy. Z publika zaznívá třeba také námitka, že velký problém u zaměstnávání lidí s hendikepem ve státní správě je ten, že většina pracovních pozic je určena pro vysokoškoláky nebo že na pomocné pozice nejsou finance. Zapáleně se zapojuje z první řady také vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková: „Současný systém podle mého názoru není úplně funkční, ani ekonomicky. Namísto toho, abychom změnili design, jak chceme financovat podporu vstupu do toho pracovního prostředí u lidí, kteří potřebují pomoc na vstupu, tak se mi zdá, že jedeme v historicky nastavených schématech. Plošný paušál na člověka s hendikepem mi nedává smysl, protože pro jednoho to může být málo a pro druhého zase úplně irelevantní a nadbytečné. V té obří sumě se pak úplně zastaví rozjezd systémových změn, které přitom ale potřebujeme udělat, aby pracovní prostředí byla inkluzivní,“ argumentuje mimo jiné.
V LEGU v Kladně se zaměstnanci složili kolegyni na elektrický vozík
Před přestávkou na kávu nás ještě čeká druhá případová studie, tentokrát ze společnosti LEGO. Dozvídáme se, že v továrně firmy v Kladně, kde se balí kostky, existují dvě speciální linky „Žolík“, kde pracuje dvanáct zaměstnanců s hendikepem. „Balí na linkách to, co nezabalí standardní balicí linka. Lego vyrábí květiny a jejich stonky jsou nestandardní elementy – třeba to se připravuje na těchto linkách,“ popisuje Radka Katreňáková, manažerka ze společnosti LEGO.
Na linkách Žolík se pracuje ve zkráceném režimu, a přestože je tempo pracovníků pomalejší, stanovené výrobní limity překračují. V LEGO, podobně jako v Kooperativě, má zapojení lidí s hendikepem pozitivní dopad i na zaměstnanecký kolektiv jako celek. „Kromě linky Žolík máme paní Martu, je na vozíku a pracuje na lince dva dny v týdnu. Bydlí na Kladně, ale ne blízko, a měla klasický manuální vozík. V zimě, když byla kalamita, se to ukázalo jako problém. Ostatní zaměstnanci uspořádali sbírku a pořídili jí elektrický vozík, aby mohla fungovat,“ uvádí Radka Katreňáková příklad neskutečné lidskosti.
Během přestávky pokračuje družný networking před sálem nad udržitelným občerstvením, které pro hosty připravila kavárna Mezi řádky. Kromě protažení a posilnění je ale pravá chvíle také na prozkoumání Miniexpa v předsálí, které si jde představit jako přehlídku konkrétních sociálních nebo jinak odpovědných projektů. Nacházím zde stánek sociálního podniku SKOBA, skupiny Etincelle provozující Mezi řádky nebo České asociace paraplegiků, ale prezentují se tu také Nekorporát nebo společnost ERGO Working Space vytvářející pro firmy ergonomická pracoviště nebo pracovní pomůcky právě i pro lidi s hendikepem.
Ochutnávka dopadového filmu Neporazitelní přilila do kotle silných emocí
Příjemná atmosféra způsobuje, že se přestávka zdá být mnohem kratší než avizovaná půlhodina, to ale vůbec nevadí, protože do druhé části konference nás vtahuje emotivní několikaminutová ukázka z filmu Neporazitelní, který se na plátnech kin objeví v listopadu 2025. Jako „dopadový“ film jej na konferenci uvádí jeden z koproducentů Tomáš Jindříšek z marketingové skupiny DFMG. Snímek založený na skutečných příbězích parasportovců všem v sále připomíná, že změna životní situace může přijít nečekaně a dotknout se každého z nás. Na podzim se do kina určitě můžeme těšit.
Tomáš Jindříšek zůstává nadále v roli moderátora panelové debaty na téma Motivace. Na křesla vedle něj usedají Klára Šimáčková Laurenčíková, manažerka útvaru Diverzita a inkluze Skupiny ČEZ Petra Junger a zakladatel sociálního podniku Transkript online Zdeněk Bumbálek, který zároveň působí také ve společnosti T-Mobile. Panelisté postupně sdílejí konkrétní zkušenosti z firemního i státního prostředí.
V ČEZu například fungují zaměstnanecké skupiny. „Mají lídra a řeší zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Lidí je tam několik desítek, onemocnění jsou různorodá a oni chodí s konkrétními podněty, které můžeme vyřešit, někdy snáz, někdy komplikovaněji, ale minimálně víme, že existují,“ popisuje jako jedno z opatření Petra Junger. V ČEZ dále ve spolupráci s neziskovými organizacemi připravují „desatera“. „Jde o takový jednoduchý manuál, na co dávat pozor, co si zvědomit, když buď spolupracuji s někým, kdo má typicky onemocnění, které můžeme definovat nějakými průvodními znaky, abychom mu lépe porozuměli. Když se ukáže, že v týmu je někdo, kdo má nějaké onemocnění, řekneme ostatním kolegům: ‚Tady je desatero,‘“ představuje Petra Junger sympatickou cestu, jak do budoucna zajistit, aby kolega nemusel vše sám vysvětlovat.
A co je podle Petry Junger motivací, proč hendikepované zaměstnávat? „Já sama se snažím vždycky upozorňovat na to, že to neděláme pro někoho, ale pro sebe. Pokud je opatření správně udělané, tak je nakonec vždycky ve prospěch všech. Navíc je dobré mít na paměti, že nikdo nevíme, co nás čeká, a každý se můžeme ocitnout v situaci, kdy budeme potřebovat nějakou pomoc.“
Bezbariérovost jako známka zdravé moderní společnosti
Na další úroveň přístup k hendikepovaným posunuli v sociálním podniku Transkript online poskytujícím služby profesionálního online přepisu, kde z hendikepu udělali profesní benefit. „Začít pracovat s hendikepovanými byla u nás spíše nutnost, než že bychom si řekli, že vytvoříme specifické prostředí. Pro nás se stali těmi nejvhodnějšími kandidáty. Pozici přepisovatele dříve zastávali studenti jako brigádu. Ale není to práce snů těchto lidí. Neustále jsme řešili zaučování a potřebovali jsme najít lidi, kteří budou loajální a budou se té práci chtít věnovat dlouhou dobu. A mezi nevidomými jsou lidé, kteří mají profesní předpoklady. Pro ně je práce s klávesnicí brána ke vzdělání,“ popisuje neotřelé řešení Zdeněk Bumbálek.
K inspirativnímu završení celé konference přispívají také slova vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové, nad kterými stojí za to se zamyslet nejen z pohledu firemní udržitelnosti, ale také z pozice jakéhokoli člena naší společnosti, kterému není lhostejné dění za jeho prahem. Podobně jako její spolupanelistka Petra Junger klade důraz na nutnost inkluze včetně inkluzivního jazyka: „Znakem zdravé společnosti je, když se člověk dostane, kam potřebuje; když nemusí čekat na osmnáctou tramvaj, ale každá, která přijede, má bezbariérovou část vstupu. Když se dělá pracovní inzerát na manažerskou pozici, tak abychom i ty inzeráty komunikovali inkluzivně, abychom to považovali za něco normálního. Může přeci přijít skvělý manažer, i když bude na vozíčku, bude mít naslouchadlo nebo hůře uvidí.“
