Na European Sustainable Industry Summitu mě zaujaly především tři věci: posun v jazyce od udržitelnosti k investovatelnosti, množství pilotních projektů, které se nedaří převést do běžného podnikání a opakované výzvy ke stabilním pravidlům, která platí jednotně v celé Evropě. V článku shrnuji hlavní věci, které si ze summitu odnáším, a jejich dopady na český byznys.
Investovatelnost místo udržitelnosti
Jednou z nejčastěji opakovaných myšlenek prvního dne bylo, že firmy by se měly stále více posuzovat podle toho, zda jsou investovatelné, tedy zda se do nich vyplatí investovat.
To představuje posun v pohledu na udržitelnost. Ta už není samostatným tématem, kterým se firma prezentuje, ale jedním z kritérií, podle nichž ji hodnotí banky, investoři a zákazníci. Podobně jako kvalitu řízení rizik nebo schopnost dodávat včas.
Zaznívala také snaha pojmout evropskou klimatickou politiku především jako politiku, která přitahuje investice do budoucnosti. Úspěch se pak neměří počtem přijatých pravidel, ale objemem kapitálu, který se Evropě podaří přilákat, a délkou jeho setrvání. Zástupci firem tento pohled doplnili upozorněním, že udržitelnost má dvě dimenze: na jedné straně řízení rizik a odolnost, na druhé tvorbu hodnoty. Obě dimenze patří do firemní strategie.
S tím souvisí další posun: od měření aktivit k měření výsledků. Důležité není jen to, kolik reportů firma zveřejnila nebo kolik iniciativ zahájila, ale také jaké nové produkty uvedla na trh, které trhy dokázala posílit a jaká řešení skutečně zavedla do praxe. Firmy, které chtějí porozumět tomu, co od nich budou evropské trhy v příštích letech očekávat, by s tímto posunem měly počítat.
„Udržitelnost se stává testem toho, zda se do firmy vyplatí investovat. V Bruselu zaznělo, že firmy přecházejí od vykazování toho, co dělají, k prokazování toho, jaké výsledky jejich činnost přináší: nové produkty, silnější trhy a odolnější dodavatelské řetězce. CSR Europe bude i nadále propojovat odborníky z praxe s tvůrci politik, aby evropská pravidla firmám pomáhala tento posun uskutečnit,“ říká Stefan Crets, výkonný ředitel CSR Europe.
Pilotních projektů máme dost. Výzvou je jejich rozšíření do praxe
Druhé téma se vracelo napříč celým programem, zejména během kulatého stolu věnovaného cirkulární ekonomice v průmyslových dodavatelských řetězcích. Firmy z různých odvětví od automobilového průmyslu a výroby pneumatik přes stavební izolace až po recyklaci kovů, popisovaly podobnou zkušenost.
Nejprve malý pilotní projekt prokáže, že recyklovaný materiál splňuje požadavky na kvalitu a výkon. Následně se podaří sestavit dodavatelský řetězec. Problémy se naplno projeví až ve třetí fázi, kdy je potřeba řešení rozšířit a začlenit do každodenního provozu. Právě zde řada projektů naráží na překážky.
Podle zkušeností účastníků bývá technologie jen zřídka hlavním problémem. V mnoha odvětvích jsou recyklační procesy již dobře zavedené. Složitější je navrhnout průmyslový model, v němž výrobci, přepravci, zpracovatelé odpadu a dodavatelé recyklovaných materiálů spolupracují a mají ekonomicky životaschopný způsob, jak sdílet náklady a přínosy.
Problémy mohou vznikat i uvnitř jediné firmy. Oddělení udržitelnosti, výroby, výzkumu a vývoje i prodeje sledují vlastní cíle, které často vycházejí z logiky lineární ekonomiky. Aby se cirkulární řešení stalo běžnou součástí provozu, musí jeho ekonomika fungovat napříč odděleními i celým dodavatelským řetězcem.
Několik konkrétních příkladů ukázalo, na jaké překážky rozšiřování cirkulárních řešení naráží:
1) Náklady na skládkování. Pokud je skládkování levné, recyklace nemusí ekonomicky dávat smysl. Odpad pak končí tam, kde jsou náklady na jeho odstranění nejnižší. V zemi, která zakázala skládkování určitých stavebních materiálů, se naopak uvolnilo dostatečné množství materiálu pro fungování celého provozu.
2) Nejasná pravidla. Pokud jsou oznámeny nové povinnosti v oblasti rozšířené odpovědnosti výrobce bez jasného právního rámce nebo se jejich zavedení opakovaně odkládá, ztrácejí již navázaná partnerství pevné základy. Funkční recyklační zařízení pak může stát nevyužité, protože nikdo neví, za jakých podmínek bude moci provozovat svou činnost.
3) Překážky na hranicích. Odpad, který by mohl sloužit jako surovina, se obtížně přepravuje v rámci jednotného trhu a jednotlivé země jej klasifikují různě. Podle účastníků summitu se například velké množství baterií vhodných k využití vyváží k recyklaci mimo Evropu. Evropa tak přichází o suroviny i ekonomickou hodnotu, kterou by jejich zpracování mohlo vytvořit.
4) Financování. Investice do recyklačních kapacit vyžadují jistotu, že bude existovat poptávka po výsledném produktu. Důležitá je také jednotná akceptace metodik, jako je hmotnostní bilance (mass balance), které umožňují doložit podíl recyklovaného materiálu ve výrobcích a odpovídajícím způsobem jej ocenit.
Zajímavou a často podceňovanou roli při rozvoji cirkulární ekonomiky hrají také města. Jako veřejní zadavatelé mohou ještě před vyhlášením výběrového řízení jednat s trhem o tom, jaký podíl recyklovaného materiálu je reálné požadovat. Pomáhají tak vytvářet poptávku po řešeních, která zatím nejsou široce rozšířená. Zástupci měst rovněž upozornili, že většina místních cirkulárních iniciativ zůstává ve fázi pilotních projektů a k jejich rozšíření potřebuje stabilní financování.
Stabilní pravidla a fungující jednotný trh
Třetí opakující se téma lze shrnout jako požadavek na předvídatelnost. Podle diskusí na summitu firmy nezpochybňují celkové směřování evropské politiky. Potřebují pravidla, která lze uplatnit v praxi a která se nemění způsobem, jenž komplikuje investiční rozhodování.
Požadují soulad mezi základní legislativou a prováděcími předpisy, menší administrativní zátěž způsobenou opakovanými dílčími změnami a jednotný trh, který skutečně funguje také pro druhotné suroviny.
Evropská komisařka pro životní prostředí, vodní odolnost a konkurenceschopnou cirkulární ekonomiku Jessika Roswall ve svém vystoupení uvedla, že vnitřní překážky a třecí plochy na trhu EU odpovídají přibližně 45% clu na zboží. Připravovaný Akt o cirkulární ekonomice (Circular Economy Act) má zjednodušit pravidla, podpořit trh s druhotnými surovinami a snížit závislost Evropy na dovozu kritických materiálů.
Firmy zároveň dostaly výzvu, aby se aktivně zapojovaly do tvorby evropské legislativy. Pro společnosti z menších členských států, včetně Česka, je to příležitost. Pokud české firmy a jejich oborová sdružení sdílejí své zkušenosti včas, mohou přispět k tomu, aby evropská pravidla zohledňovala realitu jejich trhů.
Diskuse upozornila také na náklady nečinnosti. Podle studie, na kterou se účastníci odkazovali, stojí nedodržování stávajících environmentálních pravidel Evropu každoročně stovky miliard eur. Evropská investiční banka a Evropská komise odhadují, že v letech 2025 až 2040 bude v EU v oblasti cirkulární ekonomiky každoročně chybět přibližně 82 miliard eur investic. V současnosti pochází zhruba 93 % investic do cirkulární ekonomiky ze soukromých zdrojů a 7 % z veřejného financování. Na podporu cirkulární ekonomiky přitom připadá jen přibližně 1 % rozpočtu EU.
Tím se vracíme k investovatelnosti. Firmy, které chtějí přilákat investory, musí doložit, jak řídí rizika, z jakých předpokladů vychází jejich strategie a jakou hodnotu přinášejí jejich řešení.
Co z toho vyplývá pro české firmy
Českým firmám, zejména průmyslovým dodavatelům působícím v evropských hodnotových řetězcích, bych doporučila zaměřit se na čtyři oblasti.
- Mluvte jazykem investorů. Banky, zákazníci a pojišťovny se budou stále více zajímat o odolnost firmy a její schopnost fungovat v nestabilním prostředí. Firmy by měly umět vysvětlit, jak jejich přístup k udržitelnosti souvisí s řízením rizik, investičními potřebami a dlouhodobou konkurenceschopností.
- Řešte, co bude následovat po pilotním projektu. Ještě před zahájením projektu by si firmy měly popsat, jak bude řešení fungovat v plném rozsahu, kdo bude financovat jeho provoz a kdo z něj bude mít prospěch. Bez odpovědí na tyto otázky hrozí, že pilot zůstane pouze ukázkou úspěšného experimentu.
- Mluvte s koncovým zákazníkem. Několik firem na summitu vysvětlilo, že rozhovory s lidmi, kteří nakonec určují požadavky na produkt, jim pomohly zjistit, co je třeba zohlednit už při jeho vývoji. Pro české dodavatele, kteří jsou od koncového zákazníka vzdáleni několik článků dodavatelského řetězce, je to důležité připomenutí. Jejich přímý odběratel nemusí být tím, kdo ve výsledku rozhoduje o specifikaci produktu.
- Zapojte se do tvorby pravidel. Prostřednictvím hospodářských komor, oborových sdružení nebo evropských sítí, jako je CSR Europe, mohou firmy sdílet konkrétní zkušenosti z praxe. Mohou například upozornit na situace, kdy určitá klasifikace odpadu zbytečně komplikuje jeho využití jako druhotné suroviny. Takové podněty mohou pomoci utvářet pravidla, která budou fungovat i mimo jednací sály.
Z Bruselu si odvážím otázku, podle čeho budeme v příštích letech hodnotit úspěšnost firemních investic do udržitelnosti. Stále důležitější bude, zda tyto investice pomáhají firmám řídit rizika, získávat kapitál a převádět nová řešení do každodenního provozu. Diskuse na summitu zároveň ukázaly, že firmy potřebují partnery ochotné spolupracovat, zákazníky připravené přijímat nová řešení a pravidla, která jim umožní plánovat investice na několik let dopředu.