Od posilování udržitelnosti se debata v posledních dvou letech posunula ke konkurenceschopnosti. Co je podle vás hlavní ingrediencí konkurenceschopnosti Evropy?
Jakožto ekonom mám s pojmem „konkurenceschopnost“ trochu problém. Intuitivně všichni tušíme, že to nějak souvisí s tím, jak se naší zemi, firmě, výrobkům či službám daří či nedaří konkurovat těm zahraničním, ale neexistuje úplně jednotná a teoreticky ukotvená definice. I proto je ten pojem v politických kruzích tak populární, protože se pod něj může schovat kdeco. V prvé řadě jsou to samozřejmě faktory, jako je pracovní síla – z hlediska dostupnosti i schopností, tedy vzdělání, dále pak kapitál, technologie a investice do inovací, vědy a výzkumu. To všechno ovlivňuje produktivitu ekonomiky, ale konkurenceschopnost je ještě širší pojem. A sehrává v tom roli řada dalších věcí – politická stabilita, kvalita demokratických institucí a právního prostředí, včetně fungování soudů, klientelismu, korupce a tak podobně.
A pokud byste měl vybrat jednu z nich?
Neexistuje jeden aspekt, který když zlepšíme, tak tím se všechno spraví a Evropa najednou bude vynikat před svými konkurenty. Přesto se pokusím odpovědět. Z mého pohledu je klíčové vychovat, přitáhnout a udržet chytré a schopné lidi v Evropě a vytvořit takové prostředí, které je bude motivovat dostat ze sebe to nejlepší a přispět k rozvoji naší společnosti. Všechno ostatní je pak jen otázka času.
Obrovským tématem se stala bezpečnost, kterou často vidíme primárně skrze bojovou techniku nebo zabezpečení informačních technologií. Co ale dnes reálně pod slovo bezpečnost spadá a kde má Evropa mezery?
Pokud jako jedinec čelím nebezpečí, můžu před ním utéct, schovat se, nebo se mu postavit. Jenže v mezinárodním prostředí tohle úplně neplatí. Evropa si nevybrala své sousedy, ani to, kudy vedou námořní trasy. Svou geografii nezměníme, takže utéct před problémem nelze. Zavřít se do sebe taky nefunguje – nejsme soběstační ani v těch základních surovinách, jako jsou potraviny, léky či energie. Žijeme v globalizovaném světě, evropské firmy obchodují se světem a závisí na něm. Takže nám nezbývá než se výzvám postavit.
To znamená snažit se hrozbu v prvé řadě odvrátit, ale připravovat se i na její možné dopady. Posilovat odolnost společnosti, ekonomiky, infrastruktury, státu. To jsou oblasti, kde musí Evropa z mého pohledu přidat. Připravovat veřejnost na možnou záplavu dezinformací poháněných AI v rozsahu, který je pro nás zatím nepředstavitelný. Stavět moderní ekonomiku, kterou neohrozí týdenní výpadek v dodávce zboží. Budovat decentralizovanou energetiku, která obstojí v případě války. Připravujeme se tím na možné dopady nejhoršího, ale současně snižujeme i riziko eskalace, protože budeme jako oponent silnější. A pokud ke konfliktu nedojde, tím lépe.
Zpracování některých kritických surovin leží ze 70–90 % v Číně
Jak je na tom například v oblasti surovin? Kde hrozí největší „bod zlomu“, pokud by se dodavatelské řetězce narušily?
Evropa (s výjimkou Norska) prakticky nedisponuje zásobami fosilních paliv. Krize v Hormuzském průlivu to ukázala zcela jasně – nejsme v tomhle ohledu suverénní. A pokud něco neumíme ovlivnit, měli bychom alespoň snižovat naši zranitelnost. To ale neznamená „jít dobývat ropná pole“, ale systematicky tu závislost odbourávat.
Zároveň si ale nesmíme nalhávat, že se zbavíme závislostí jako takových. Ty jen mění svou podobu. Místo ropy a plynu řešíme lithium, kobalt, vzácné zeminy nebo grafit. Dnes se nacházíme v situaci, kdy 70–90 % zpracování těchto kritických surovin leží v jedné zemi, v Číně. Jejich ložiska se přitom nacházejí v různých koutech světa, ale Čína se dokázala do zpracovatelských řetězců tak pevně ukotvit, že se z toho budeme složitě dostávat. Z mého pohledu je ale diverzifikace nevyhnutelná, jinak jsme vydáni napospas čínskému režimu, který už několikrát ukázal, že je naši závislost ochoten využít ve svůj prospěch.
K čemu v praxi potřebujeme kritické suroviny?
Často se na to díváme příliš úzce, jen optikou průmyslu. Ve skutečnosti mají kritické suroviny mnohem širší strategický význam. Čisté technologie, jako obnovitelné zdroje nebo úložiště energie, na nich přímo stojí, takže jejich dostupnost rozhoduje nejen o dekarbonizaci, ale i o energetické suverenitě. Stejně tak ocel, hliník a další kovy jsou klíčové pro obranný průmysl nebo výstavbu infrastruktury. V dnešním bezpečnostním kontextu nejde jen o to „mít dost materiálu“, ale mít pod kontrolou celé materiálové toky – ideálně skrze cirkulární využití. Právě schopnost materiály znovu využívat bude do budoucna jedním z klíčových zdrojů odolnosti evropské ekonomiky.
Zároveň ale Evropa není čistě v defenzivě: je pořád největším investorem na světě, 40 % všech zahraničních investic je vlastněných evropským kapitálem. Máme tady technologie, bez kterých se dnešní svět neobejde. Ale jako EU nejsme dostatečně jednotní abychom tuhle páku dokázali využít. Největší riziko vidím v tom, že naši rivalové výrazně omezí obchod s klíčovými surovinami a Evropa se nezmůže na adekvátní reakci.
Když se podíváme na globální konkurenci, Evropa často sází na „zelená“ řešení a technologickou transformaci. Nehoníme se ale za příliš mnoha prioritami najednou?
Nemyslím, že máme příliš mnoho priorit. Dnešní svět je čím dál složitější, řada problémů spolu souvisí. Je tedy potřeba řešit věci současně, nikoliv odděleně. Proto se mi nelíbí ani apel na to, že například klimatickou politiku musíme „dočasně“ odsunout na druhou kolej, ať už kvůli zachování konkurenceschopnosti nebo posilování obrany. Člověk není stroj stavěný na „multi-tasking“, proto zní lákavě vyřešit nejdřív jednu věc a pak teprve tu další. Ale účet za takový odklad se nám pěkně kumuluje. Problémy totiž nezmizí, jen se přesunou v čase a prohloubí. Klimatická politika, energetika, bezpečnost a konkurenceschopnost nejsou oddělené agendy, ale různé projevy jedné a té samé strukturální změny ekonomiky, která je nevyhnutelná.
Které dvě nebo tři oblasti jsou absolutně klíčové?
První jsou lidé: vzdělání, dovednosti, schopnost adaptace. Bez toho se žádná transformace neodehraje. Tady mají Evropa i Česko co zlepšovat, ať už v nových oborech nebo přitahování talentů ze zahraničí, aby dokázaly nabídnout odpovídající podmínky a ohodnocení.
Druhá je energie: její cena, dostupnost a stabilita. Opět, po invazi Ruska na Ukrajinu a útoku USA na Írán se naše fosilní závislost ukazuje jako úzké hrdlo pro evropský průmysl.
A třetí jsou kapitálové trhy. Bez nich nevzniknou firmy, které by mohly dorůst globálních rozměrů. Řada Evropanů dnes raději investuje své úspory do amerických akcií, protože evropský trh není zdaleka tak atraktivní.
Málokterá evropská firma při svém růstu dokáže pokrýt celý kontinent
Podle vás, realisticky viděno, „evropský Apple“ pravděpodobně nevznikne. Co konkrétně v evropském prostředí brání růstu takových firem?
Hlavní problém je stále roztříštěnost evropského trhu. Máme stále 27 variant daňového, pracovního, bankrotního práva a celou řadu další legislativy. Každá firma, která chce růst napříč evropskými státy se musí přizpůsobit každému jednotlivému trhu, málokterá ale dokáže pokrýt celý kontinent, a využít tak plnohodnotně trh s 450 miliony obyvateli Evropské unie. Konkrétní projev této fragmentace už jsem zmínil – nedostatečně propojené finanční trhy, které by podpořily růst firem, aby dokázaly konkurovat třeba americkým technologickým gigantům. Dokud se toto nezmění, budou to mít evropské firmy stále velmi těžké.
Menší ekonomiky jako Česko často slyší, že nemohou mít globálními šampiony. Není to alibi pro nízké ambice?
Nepochybně ano. I v Česku vyrostlo několik jednorožců, tedy startupů s hodnotou překračující 1 miliardu dolarů. Myslím, že velká část zakladatelů má globální ambice už od začátku, což je taky motivuje k tomu být lepší a rychlejší než ostatní. Přijde mi zcela kontraproduktivní tenhle mindset potlačovat; spokojit se hned s druhým (třetím, pátým, desátým,…) místem.
Je ale fér říct, že pokud chceme „evropské šampiony“, nemusí mít nutně český původ. Například v kontextu Evropského fondu konkurenceschopnosti je to zcela relevantní diskuze. Můžeme podpořit tisíce projektů řádově miliony, nebo jich vybereme třeba 20 a podpoříme je miliardami. Co z toho bude mít větší dopad? Rozdrobit peníze mezi co nejvíc projektů, nebo je soustředit na pár těch skutečně nejlepších? Z prostředí českých startupů slyším spíš to druhé – nechtějí jistotu, věří si na to, že oni můžou být těmi nejlepšími.
Firmy chtějí stabilní, nikoli dokonalé prostředí
Jak by mohla vypadat realistická, ale zároveň ambiciózní strategie pro Česko?
Česko by se mělo přestat snažit být „ve všem tak trochu dobré“ a začít být „v něčem opravdu dobré“. To znamená identifikovat oblasti, kde máme reálnou šanci uspět a ty systematicky rozvíjet. Třeba vysoké ceny energií nás nutí přemýšlet úsporněji, to nám vlastně dává přirozenou motivaci věnovat se právě tomuto. Máme velmi dobré vazby na technologicky vyspělý region Indo-Pacifiku, na tom taky můžeme stavět. Může jít o pokročilé materiály, bateriové řetězce, cirkulární řešení, nebo již zmíněné kritické suroviny, kde se otevírá celá řada navazujících segmentů. Je ale potřeba více pracovat s tím, že jsme součástí širšího evropského trhu. Česká strategie nemůže existovat izolovaně.
A ještě jedna důležitá věc – stabilita a předvídatelnost. Chybí tady vize pro českou ekonomiku, která by přesahovala jedno volební období. Firmy nepotřebují dokonalé prostředí. Potřebují prostředí, které se jim nebude každé čtyři roky zásadně měnit.
Filip Křenek působí v Green Europe týmu Institutu EUROPEUM od května 2024 jako analytik v oblastech evropské ekonomiky, hospodářské soutěže, konkurenceschopnosti a klimatu. Věnuje se také ekonomické bezpečnosti EU v oblasti dodavatelských řetězců, zdrojů kritických surovin či prověřování zahraničních investic. Zkušenosti v oblasti evropských záležitostí získal během svého působení v Bruselu, kde pracoval od roku 2018 v Evropské komisi na Generálních ředitelstvích pro hospodářskou soutěž, mezinárodní obchod a regionální rozvoj. V roce 2023 absolvoval James S. Denton fellowship pod think tankem CEPA (Centre for European Policy Analysis) ve Washingtonu DC se zaměřením na rozvoj vztahů v oblasti bezpečnosti mezi USA a zeměmi střední a východní Evropy. Vystudoval hospodářskou politiku a mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě a během studií krátce působil v České televizi jako reportér.